Historie ústavu

Histologie – věda o mikroskopické stavbě organismů a embryologie – věda popisující vývoj jedince, se začaly jako samostatné vědecké obory utvářet v XIX. století v závislosti na pokroku přírodních věd a jejich metodologie na straně jedné a na vývoji mikroskopu a mikroskopické techniky na straně druhé. Od poloviny XIX. století pak na jednotlivých lékařských fakultách habilitovali jednotlivci pro obor histologie a embryologie a působili buď na anatomických ústavech nebo na ústavech fysiologických. Jejich odborný zájem ale byl obvykle mnohem širší než dnešní meze oboru a sahal od paleontologie přes zoologii a obecnou morfologii až k vědám srovnávacím. Samostatné histologické a embryologické ústavy pak byly zakládány v poslední třetině XIX. století.

Obdobný proces probíhal i na pražské lékařské fakultě, kde prof. Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869) na svém ústavu podporoval histologické a embryologické bádání a sám publikoval několik originálních mikroskopických a embryologických studií (spor o to, zda autorem buněčné teorie je on nebo Theodor Schwann je ostatně dodnes nerozřešen). Sám přednášel histologii a embryologii až do své smrti v r. 1869. Jeho nástupce, prof. Ewald Hering (1834 – po 1897), si přivedl s sebou z Vídně svého asistenta Sigmunda Mayera (1842 – 1910) , kterého pověřil, aby přednášel histologii a embryologii. Mayer v roce 1872 habilitoval z fysiologie a výuku histologie převzal Walther Flemming (1813 – 1905), který přišel z Rostocku na anatomický ústav jako spolupracovník prof. Henke, nástupce pensionovaného prof. V. Bochdálka. Flemming zařídil na anatomickém ústavu histologické oddělení, které vedl až do roku 1876, kdy odešel do Kielu. Vynikal v histologických technikách, některé jeho metody se používají dodnes, věnoval se obecné histologii (zejména vazivové a speciálně tukové tkáni) a smyslovým orgánům

Do takto připraveného prostředí přišel v r. 1870 z Vídně Sigmund Mayer, nově habilitovaný fysiolog, který se začal systematicky věnovat výuce histologie a embryologie na fysiologickém ústavu. V roce 1872 se stal mimořádným profesorem histologie a embryologie a s účinnou podporou prof. Toldta usiloval o zřízení samostatného ústavu. To se nakonec podařilo v roce 1880 a nový ústav byl umístěn v novostavbě anatomického ústavu (U nemocnice 3). Řádným profesorem histologie se S. Mayer stal až roku 1884, ale to již působil jako profesor německé lékařské fakulty, kam po rozdělení v roce 1882 odešel a setrval až do konce své aktivní činnosti. Mayer se věnoval zejména histologii nervového systému (popsal růstový konus).

Česká lékařská fakulta musela zřídit anatomický a histologický ústav „na zelené louce“ – v novostavbě teoretických ústavů české LF v Kateřinské ulici (dnešní budova děkanátu). Jeho založením a vybudováním byl pověřen a prvním přednostou byl v roce 1883 jmenován Jan Janošík (1856 – 1927), pracovník anatomického ústavu, který habilitoval pro histologii a embryologii v roce 1884. Profesorem pro histologii a embryologii byl jmenován r. 1886 (mimořádným) a 1893 (řádným). V roce 1894 byl jmenován řádným profesorem anatomie a odešel (o patro níže) na anatomický ústav, který vedl až do konce své aktivní činnosti.Jako histolog se věnoval zejména studiu urogenitálního systému.

Janošíkovým nástupcem se stal Josef Viktor Rohon (1845 – 1923), uherský rodák, který působil po přírodovědeckých a lékařských studiích na vídeňské universitě jako zoolog v Terstu a v Neapoli, po doktorské promoci lékařství a ranhojičství na LF v Mnichově působil v Rusku jako geolog a paleontolog. Roku 1895 byl habilitován pro histologii a embryologii, jmenován mimořádným profesorem a stal se přednostou ústavu (ř. prof. 1903), který vedl do roku 1915, kdy byl pensionován ve věku 70 let. Jako histolog se věnoval zejména studiu centrálního nervového systému.

Rohonovým pokračovatelem v křesle přednosty ústavu se stal v r. 1915 jeho žák Otakar Srdínko (1875 – 1930), autor první české učebnice histologie, která získala mezinárodní ohlas. Srdínko byl vynikající organizátor a politik, jako ministr školství prosadil založení universit v Brně a v Bratislavě i stavbu nové budovy na Albertově, kterou dokončil jako ministr zemědělství v roce 1926. Tato budova, dnešní Purkyňův ústav, je bohužel poslední stavbou, která byla až dosud věnována teoretickým ústavům naší fakulty. Srdínko se věnoval studiu pankreatu a popsal jako první vztah mezi jeho endokrinní a exokrinní částí. Zemřel náhle na Štědrý den 1930 na ústavu. Podle vlastního přání bylo jeho srdce uloženo v urně v mramorové desce ve vestibulu Purkyňova ústavu, odkud bylo nacisty odstraněno hned 15. března 1939 a přes snahu jeho rodiny se nikdy zpět nevrátilo.

Srdínkovým nástupcem se překvapivě nestal jeho zástupce a žák Jan Wolf, ale z Brna přivolaný František Karel Studnička (1870 – 1955), čelný představitel a obhajovatel exoplasmové teorie. Studnička vedl ústav do roku 1939, kdy byl pensionován.

Ani napodruhé se po Studničkovi přednostenství nedočkal prof. Wolf, protože vedením ústavu byl pověřen o 2 roky starší Zdeněk Frankenberger (1892 – 1966), absolvent pražské LF, který po své habilitaci v roce 1918 byl pověřen založením a vedením histologického ústavu nově zřízené university v Lublani (kde je dodnes považován za otce slovinské histologie), odkud byl roku 1921 odvolán, aby se stal profesorem histologie a embryologie na nové LF university v Bratislavě. Zastával střídavě i paralelně vedoucí postavení jak na histologii, tak na anatomii až do roku 1938, kdy byl ze svazku university jako nežádoucí Čech vyčleněn. Frankenberger byl spíše embryolog s velkým zájmem o srovnávací embryologii, věnoval se však také studiím entomologickým a byl jedním z našich předních odborníků v oboru morfologie spárkaté zvěře.

Těsně po ustanovení prof. Frankenbergera přednostou byl vypracován a senátem fakulty přijat návrh na zřízení samostatného histologického oddělení pod vedením prof. Wolfa k datu 1. 10. 1939. Toto řešení však nebylo prakticky realizováno vzhledem ke známým událostem podzimu 1939, které vyústily v uzavření českých vysokých škol na území „Protektorátu Čechy a Morava“. V budově Purkyňova ústavu se usídlila pražská expositura Reichsinstitutu "für Blut – und Rassenhygiene“, kde se výrazně angažoval prof. Max Watzka, pozdější dlouholetý přednosta morfologického ústavu lékařské fakulty v Mohuči.

Ihned po osvobození v květnu 1945 se jak prof. Frankenberger, tak prof. Wolf velmi aktivně zapojili do revitalizace fakulty a do výuky v tzv. „Lucernových ročnících“. Zároveň se podařilo zajistit a uchránit materiální vybavení německých teoretických ústavů, takže se výuka mohla bez problémů zahájit prakticky ihned. Zejména záchrana knihovních fondů znamenala, že odborná knihovna ústavu je vybavena historickými vědeckými prameny nebývalé šíře a kompletnosti (to platí pohříchu pouze do roku 1967, kdy začalo pozvolné, ale systematické omezování možností získávat současnou vědeckou literaturu, které nepřestalo ani po roce 1989, takže v situaci, kdy každoročně přibývá titulů odborných časopisů, do knihovny dochází pouhý zlomek toho, co bylo možné nakupovat v nechvalně proslulých 50. létech).

V nových podmínkách začaly pracovat již oddělené ústavy – Histologický ústav, vedený prof. Janem Wolfem (1894 – 1977) (který studoval hlavně nadledvinu a slinné žlázy) a věnoval se i technické stránce histologie. Světový věhlas mu zajistil jeho objev, že povrchová bezstrukturní vrstvička zubní skloviny regeneruje díky vápenatým iontům obsažených ve slinách, kam je secernují buňky žíhaných vývodů, ale také jeho metoda snímání povrchového reliéfu, která umožňovala prostorové studie a předešla o jednu generaci řádkovací elektronový mikroskop. Po válce se stal jedním zprůkopníků elektronové mikroskopie v naší zemi a s velkou předvídavostí rozeznal přednosti prozařovací metody před pokovovací. Ve svém postavení setrval do roku 1964, kdy byl sice pensionován, ale i nadále pokračoval v badatelské práci jako přednosta Ústavu pro studium ultrastruktury buněk a tkání ČSAV, který v 50. letech založil a až do své smrti v roce 1977 vedl.

Pokračovatelem ve vedení Histologického ústavu byl Eduard Klika (*1928), Wolfův žák, který vedl ústav až do ledna roku 1990. Věnoval se srovnávacímu studiu morfologie dýchacích orgánů a CNS.

Embryologický ústav vedl i nadále prof. Frankenberger, až na epizodu mezi léty 1948 – 50, kdy jeho aktivity na fakultě byly pozastaveny. Vrátil se plně rehabilitován, ale vzhledem k tomu, že se netajil značnou rezervovaností k prosazované ideologii a vládnoucímu systému, nebyl jmenován akademikem a r. 1962 po dosažení 70 let byl pensionován. Zemřel náhle v lednu 1966 doma „z plného zdraví“.

Nástupcem prof. Frankenbergera byl jeho žák Zdeněk Vacek (*1923), který studoval zejména srovnávací morfologii a funkční projevy placenty. Věnoval se také pedagogickým otázkám spojeným s výchovou mediků a byl dlouholetým proděkanem fakulty. Vedl ústav do ledna 1990.

V červnu 1990 byly oba ústavy opět spojeny v jeden a přednostou se stal Zdeněk Lojda (1927 – 2004), Frankenbergerův žák, který se prakticky po celou dobu svého aktivního života zabýval histochemií a stal se jedním z klasiků tohoto odvětví morfologie. Světový primát měl v oblasti histochemických průkazů aktivity řady enzymů a jeho metodické práce jsou považovány za pilíře oboru. Věnoval se studiu funkční morfologie se zaměřením na histochemii enzymů v široké paletě buněk a orgánů a přispěl tak k úzkému sepětí čisté morfologie s klinickou medicinou a molekulárně biologickým chápáním sledovaných procesů. Byl rovněž obětavým a charismatickým učitelem pro několik generací morfologů, věnujících se histochemii. Kurzy histochemické techniky, pořádané ve spolupráci a brněnským doškolovacím ústavem středních zdravotnických pracovníků, byly proslulé obsahem i atmosférou. Přes svůj neskrývaný kritický postoj k panujícímu společenskému systému musel i minulý režim ocenit zásluhy prof. Lojdy o vědecký pokrok a tak se (za paradoxních okolností) stal jediným dvojnásobným nositelem státní ceny Klementa Gottwalda v naší zemi a jedním z posledních členů – korespondentů Československé akademie věd. Prof. Lojda byl prorektorem UK v létech 1990 – 1993 a významně se zasloužil o to, že se naše universita zařadila zpět mezi respektovaná a renomovaná vysoká učení. Věnoval se s velkým zaujetím rehabilitačnímu procesu nespravedlivě persekvovaných učitelů UK. Byl zakládajícím členem obnovené Učené společnosti. Na sklonku svého života byl poctěn několika čestnými doktoráty a prestižními cenami zahraničních učených společností. Po ukončení funkčního období přednosty vedl až do své smrti v roce 2004 histochemickou laboratoř, která získala vysoké renomé v oblasti funkční cytologie s ohledem na diagnostiku chorob zejména trávicího a kardiovaskulárního systému.

V roce 1995, po uplynutí funkčního období prof. Lojdy, byl přednostou jmenován doc. MUDr. Petr Hach (1941 - 2014), žák Vackův a Lojdův. Věnoval se převážně kvantitativní elektronoptické morfologii se zaměřením na diferenciaci granulárního endoplasmatického retikula a morfologii melanosomů. Po 2 funkční období, v létech 1993 – 1999 byl děkanem fakulty, v létech 2002 – 3 předsedou Akademického senátu UK a fakulty.

Dne 1.9.2011 byl přednostou ústavu jmenován doc. MUDr. Tomáš Kučera, Ph.D.
Věnuje se především novotvorbě cév při normálním vývoji a za různých patologických stavů.